Hawaii 2015

12105732_1079398505412943_5458806493300926548_n

Záznam České televize z tohoto prestižního závodu

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11356273166-havajsky-cejch-ironman/215471291366001

Ironman World Championship 2015 Kona-Hawaii očima postaršího začínajícího

2.10 večer přistávám po mnohahodinovém letu na ostrově Big Island a zjišťuji, že se mnou nedorazilo

nejen kolo, ale ani kufr, takže s baťůžkem přes rameno vyrážím vstříc nejtěžšímu jednodennímu

závodu světa. Máme spolu s Tomaszem „Pšonkim“ Zemelkou a Standou Bartůškem z České Televize

moc hezké ubytování v komplexu Kona Coast resort na golfovém hřišti na Alli drive a poté co druhý

den dorazí zavazadla, vyrážíme na první aklimatizační tréninky. Po dvou dnech drze prohlašujeme, že

rychlejší cyklistická trať neexistuje. Tohle tvrzení okamžitě rušíme, když začne foukat havajský vítr

Mumuku a nám se zdá, že se snad těch 180km nebude dát ujet.

Dny pomalu ubíhají a tak se po registraci, dopingové kontrole, průvodu národů a podobných akcí blíží

den D, sobota 10.10.2015. Předpověď počasí slibuje slabší vítr než obvykle, ale za odměnu nejteplejší

závod za poslední roky. Na závod se chystám s patřičným respektem, ale zároveň i s jistými ambicemi,

přeci jen jsem ve velkém vedru vyhrál věkovou kategorii na IM Frankfurt. Ve hře je také pozice o

nejlepšího Čecha, která je při absenci českých profesionálu otevřená (doufejme, že nebude dlouho

trvat a některému z našich, třeba Tomovi Míkovi, se podaří na MS kvalifikovat), a tak čtu a

poslouchám zprávy, že jsem favorit a na druhé straně, že mě Honza Škabrada zmastí na kole a Tomáš

Ekl rozseká na běhu. Můj favorit je můj kerberácký kolega, triatlet bez slabin Honza Jakubíček a já se

marně snažím přijít na možnost, jak ho porazit (ještě nikdy se mi to nepovedlo)…ty počty mi prostě

vůbec nevychází.

Je sobota ráno a spolu s ostatními Čechy se stavíme na start závodu, vtipkujeme a dá se říci, že

nálada je pohodová jak na nějakém „pouťáku“. V 6:55 se vrháme do vod Pacifiku, abychom se někdy

v pozdním odpoledni dočkali vytoužené mety. Plavání je boj, čepice i brýle létají nad hladinou, použití

loktů je nutností k přežití. Nicméně plave se mi výborně a tak se těším do prvního depa. Vylézám

z vody a při pohledu na hodinky nevěřím svým očím, 1:14, o 5 minut horší než nejpesimističtější

předpoklad. Hlavou mi bleskne, že je po závodě…Depo je narvané lidmi a na kolo vyráží nekonečný

had cyklistů, kteří jedou tři vedle sebe s metrovými rozestupy. Po třech km dojíždím Pšonkiho a těším

se, že pojedeme spolu, což by znamenalo slušný cyklistický výkon. Tomasz, ale začíná vlažněji, také

zjevně nespokojen se svým plaveckým výkonem. Já na nic nečekám a jedu naplno neustále vlevo a

kosím jednoho závodníka za druhým. Na zhruba 50km se vytváří skupina, která jede velmi dobré

tempo až na obrátku do Hawi, kde bohužel začíná pršet. Sjezd je tedy náročný, ale myslím, že jsem ho

zvládl dobře a stále předjíždím. V hlavě kalkuluji s časem 4:55, což by bylo skvělé. Na 120km jsem

udělal taktickou chybu, která bohužel ovlivní celý můj závod. Po té co mě předjel ve sjezdu závodník a

následoval mírný kopeček, jsem si stoupl ze sedla a docvakl, místo abych svěsil nohy a dodržel

odstup. Rozhodčí, kteří jeli asi 5 metrů za mnou, byli nekompromisní, 5 minut v penalty boxu za

drafting. Naprosto správně… Ve stanu hanby jsem 5 minut sám, nikdo jiný kartu nedostal a kolem mě

se řítí desítky lidí ve skupinkách, protože posledních 50km se jede proti silnému větru. K draftingu na

Havaji lze říci jediné, nevěřím, že se někdo v závodě alespoň na chvilku nesvezl v háku. Ono to prostě

vzhledem k počtu, kvalitě a vyrovnanosti závodníků nejde. Ale udělat Havaj na vlny, to je nesmysl,

ztratila by kouzlo!!! Prostě v Klagenfurtu někdo hákuje z vychytralosti, tady z nutnosti. Teda já ne, já

z blbosti!!! A dobře mi tak…Vyrážím na trať s pokleslou motivací a z obavy před diskvalifikací se

neodvažuji přiblížit za závodníka před sebou na méně než 20 metrů. Dorážím do druhého depa a to je

plné kol, na to nejsem zvyklý. Většinou tam po cyklistice přede mnou moc lidí není, no tady jezdí jiná

liga. Vybíhám na maraton, ale tempo 4:20 nejsem v šíleném vedru schopen držet, protože mě každá

občerstvovačka stojí 20 sec a naštěstí jsou každou míli. Po několika kilometrech začínám předbíhat.

Nemám vůbec ponětí, jak jsou na tom ostatní Češi, kromě Honzy Jakubíčka, který prý na mě má 8

minut. To nakonec není tak strašné, říkám si, s porážkou od Honzy jsem trochu počítal, a začínám

závodit. Na obrátce na Alli drive předbíhám vadnoucího Zbyňka Jaroše a vidím, že nějací kluci od nás

jsou za mnou. Kopec na Palani road vyletím a pokračuji po Queen K. highway v šíleném vedru. Proti

mně běží do cíle čelo závodu a je vidět, že toho mají všichni plné zuby. Předbíhám jdoucí Meredith

Kessler. Tahle dáma světového triatlonu, závod dokončuje za asi za 12:30 a celý maraton jde v čase

5:40. Má můj neskonalý obdiv, Ironman se nevzdává a Havaj se nikdy!!! Ta se dokončuje i po čtyřech.

Blížím se k obrátce na Energy Labu, nevím přesně kde je, ale na Havaji se zázraky nedějí, je o kilometr

dál než jsem čekal. Na obrátce na 28. km vidím, že Honza Jakubíček má náskok už jen asi 2 minuty a

k mému překvapení, jsou všichni ostatní Češi za mnou. David Sajner na mě řve, ať makám, že mám 1

minutu na Honzu a Karla Sumbala (pro nás neznámé jméno, neboť žije a závodí v USA). Tím mi

„zpříjemnil“ závěr závodu, a já, s rozhodnutím, že se o pozici nejlepšího Čecha poperu, zrychluji o cca

20sec/km, to znamená na tempo, kterým běhám obvykle pro rohlíky. Nohy hoří v kopci na Queen K. a

já pokračuji směr Kona. Dovoluji si poprvé minout občerstvovačku, na další ponořuji horní polovinu

těla do sudu s ledem a houbičkami…Pár kopečků a je tu 40. km a vidím Honzu 50 metrů před sebou,

Palani rd. letím dolů a kilometr před cílem ho dobíhám, v očích má zděšení, kde se tam beru. Prý je

Karel minutu před ním, takže o prvním českém místě je rozhodnuto. Ale co to druhé??? Naštěstí oba

sdílíme odpor k závěrečnému sprintu a tak se domlouváme na společném dokončení. Je z toho

neuvěřitelný zážitek, kdy téměř po deseti hodinách protínám s týmovým kamarádem ruku v ruce

cílovou čáru v čase 9:56:22, na celkovém děleném 278. místě z asi 2400 závodníků. V AG to stačilo na

místo. V cíli se potkáváme s ostatními kluky a všechny ty vysmáté motající se postavy mi zůstanou

dlouho v paměti. Po třech letech, poté co jsem si Ironmana jako životní styl nadělil k 40.

narozeninám, jsem dokončil cestu, o které jsem před pár lety netušil, že existuje, natož že bych se jí

mohl zúčastnit. Triatlonová pohádka nekončí, a i když se příští rok do Kony nevrátím, protože mám

v plánu jet rychlé závody v Rothu a Barceloně, v roce 2017, tam snad budu opět na startu. A doufám,

že se ten sen splní všem ostatním triatlonistům. Je to jen o systematickém tréninku, stravě a

odpočinku…a hlavně se nesnažme napodobit Petra Vabrouška, on je světový unikát, ale my ostatní

smrtelníci si jeho stylem neustálého závodění jen přivodíme zdravotní problémy a klesající

výkonost