Slovakman

J2

Slovakman 2016

 

Včera se konal další závod Českého poháru v dlouhém triatlonu a to v Piešťanech na (většinou tropickém) Slovakmanovi. V závodě jsem startoval s číslem 1, měl jsem tedy od Vlada Barona větší důvěru než sám od sebe.

 

Po nočním vydatném dešti doprovázeném silnou bouřkou nás ráno probudil opět déšť. Naštěstí ale ustal chvilku před tím než jsem se začal soukat se všemi věcmi do auta a vydal se na start závodu. Nebylo však žádné teplo a obloha také nevypadala úplně vábně. Předpověď nicméně hlásila, že ještě trochu sprchne, ale pak se obloha vybere a bude slunečno s teplotami do 24 stupňů. Nakonec to téměř i vyšlo, akorát vítr rozhodně foukal rychleji než 5 m/s.

 

Před startem tedy bylo rozhodování o oblečení jednoduché — závodní kombinézu, návleky na ruce a na tretry neoprénové špičky. Silnice byly mokré, místy byly kaluže, takže nebyl čas na hrdinství. Být v teple je základ.

 

Voda ve Váhu nebyla ani studená, ale jako teplou bych si ji označit také nedovolil. 18 stupňů se dá v neoprénu bez problémů zvládnout, ale přiznávám, že po rozplavání mi začala být celkem brzy zima, když jsme čekali na startovní výstřel z děla. Takže když konečně zazněl, byl jsem rád, že jsme se mohli pustit do plavecké části a zahřát se.

 

Nepříliš povedené plavání, ve kterém jsem od fantasticky plavajícího Lukáše Slatinského a Oliviera Godarta dostal přes 3 minuty, jsem opouštěl na 5. místě, když se mi tak tak podařilo uviset Davida Jílka a Pepu Křivánka.

 

Když jsem v depu konečně přepral neoprén a po několika marných pokusech nahmatat zábradlí se konečně zvedl z lavičky, mohl jsem si běžet do depa pro kolo. Tam jsem musel ještě přeprat stojan, který mi kolo nechtěl vydat. 🙂 Na cyklistiku jsem vyrážel těsně za Davidem Jílkem a Pepou Křivánkem.

 

Vítr, který na cyklistice panoval, změnil rovinatou trať v šesti okruzích po rovině na: „Šest 15km kopců,“ jak zkušeně zhodnotil Lukáš Slatinský. Z loděnice směrem na otočku to bylo vždy s větrem v zádech a zpět tedy s větrem přímo do obličeje. Vítr v průběhu cyklistiky různě sílil a slábnul, když foukal nejsilněji, s větrem v zádech jsem upaloval 56 km/h a po otočce jsem bojoval při rychlosti 28 km/h. Vítr nám tedy na cyklistice všem sebral dost sil.

 

Na 15. km měla naše skupinka (Jílek, Křivánek) ztrátu něco přes 2 minuty na Lukáše s Olivierem. Ztrátu se dařilo postupně snižovat, až jsme ji na 100. km úplně eliminovali. Přibližně na 130. km jsem se osamostatnil a zbytku skupiny jsem se trochu vzdálil. Čekal jsem, jestli mě kluci proti větru nedojedou, ale překvapivě jsem vedení s mírným náskokem udržel až do depa.

 

Po klidném druhém depu, plácnutí si s Vladem, občerstvení a několika krocích se do depa přiřítil Olivier. Věděl jsem, že musím na běhu zabrat a vytvořit si bezpečný náskok, ale nepřehnat to, abych začátek běhu nepřepálil. To se podařilo a v šesti běžeckých okruzích jsem svůj náskok postupně navyšoval až na 12 minut. Poslední okruh už jsem lehce zpomalil a užíval jsem si atmosféru, kterou nám fanoušci připravili — bylo to naprosto parádní, jak nás svým povzbuzováním hnali dopředu!

 

Do cíle jsem dorazil v čase 8:30:45. Kromě nejrychlejšího běhu za 2:53:31 jsem si překvapivě připsal i nejrychlejší cyklistiku za 4:42:17, plavání v čase 52:23 znamenal pátý nejrychlejší čas dne.

 

S výsledkem jsem maximálně spokojený. Myslel jsem si původně, že by cyklistická část mohla být rychlejší („kopcovitého“ Moraviamana jsem jel za 4:39), ale v tom větru zkrátka na víc nebylo.

 

Teď bude následovat zasloužený odpočinek — dva týdny lehčí tréninky a pak tři týdny příprav na poslední závod letošního roku, kterým bude poloviční ironman DoksyRace na Máchově jezeře. Jsem velice zvědavý, jak se mi podaří odpočinout a následně se připravit. V Doksech budu obhajovat loňské překvapivé vítězství, když jsem porazil Petra Vabrouška i Tomáše Miku. Oba na závodě budou a rozhodně nebudou jen přihlížet, takže souboj to bude jistě velice napínavý. Závod je ještě daleko a může se přihlásit ještě kdokoliv, kdo nás tam bude prohánět.